Vrchol, který musíte zdolat pěšky

Za oblohy plné hvězd, kdy ještě

tma vládne krajinou procházíme centrem horského střediska v Peci pod Sněžkou.

Putování na nejvyšší horu České republiky v Krkonošském národním parku je pro nás každoroční tradicí. I přes několik výšlapů během uplynulých let nás Sněžka stále znovu překvapuje svou majestátností a měnící se tváří v různých ročních obdobích. I tentokrát tomu nebylo jinak a byli jsme opět ohromeni.

Do Pece jsme přijeli obytkou v podvečer, abychom si ještě užili letního večera a zapadajícího slunce. Parkoviště již zelo prázdnotou, a tak jsme měli plac jen pro sebe a využili jsme příjemné stání na štěrku a trávě u šumejícího Zeleného potoka. Po setmění byl čas na rychlý odpočinek, necelé dvě hodiny spánku a dobrodružství začíná hodinu po půlnoci.

Jasné nebe poseté hvězdami a teplý vzduch napovídal, že nás čeká příjemná cesta na vrchol.

Tak nějak přirozeně jsme nasadili celkem svižné tempo a za svitu čelovek jsme se každým krokem přibližovali k vrcholu, zatímco noční obloha nad námi zářila v celé své kráse a měli jsme pocit, jako by nás hvězdy vedly na naší cestě.

Dopřejeme si dvě krátké zastávky, občerstvíme se vodou a kávou a pokračujeme vzhůru k výškám, kde nás čeká odměna v podobě nádherných výhledů. U Slezského domu nacházejícího se na úpatí Sněžky poprvé pociťujeme nám známý chladivý vánek, který se stoupáním po červeně značené řetězové stezce proměňuje ve vítr, který se prohání přes vrchol s neuvěřitelnou vytrvalostí. Jeho studený dech nám připomíná drsnou krásu hor.

Po nenáročném výstupu do nadmořské výšky 1 603 metrů si užíváme magické atmosféry, na kterou jsme se tolik těšili. Světlo se začíná měnit z tmavě modré na jemné odstíny růžové a oranžové. S každou minutou se obloha rozjasňuje a krajina pod námi se probouzí do nového dne. Ticho tohoto okamžiku je přerušováno jen lehkým zvukem větru, který jemně ševelí kolem a my stojíme na vrcholu s pocitem, že jsme svědky něčeho skutečně výjimečného.

Sestup nám nabídne zcela jinou perspektivu, než samotný výstup, protože jakmile se vydáme dolů, mění se i výhledy, a to co jsme předtím viděli jen z dálky se postupně přibližuje a odhaluje své detaily. Prostě nádhera, to se musí zažít! Nebe je modré a jasné, neváháme a trasu si ještě zpestříme o procházku k Luční boudě, která je sice díky časným ranním hodinám veřejnosti uzavřena, což nám nebrání k posezení před chalupou, kde posnídáme naše připravené menu a vychutnáváme si zasloužený odpočinek po výstupu. Po jídle ještě chvíli setrváme a poté pokračujeme přes Úpské rašeniliště směrem do údolí.

Únava se zatím vůbec nedostavuje a tak si asi v polovině cesty dopřejeme pohodu u stylové horské boudy, která nás přivítá svou přátelskou atmosférou. Vychutnáváme si každý doušek a už plánujeme, kam budou naše kroky směřovat příště.

Pec pod Sněžkou, srpen 2024